Svět fantazie

Seděl a pozoroval obzor. Přemýšlel, ale pořád mu to nedávalo smysl. Vzpomínky ho bolely, jako rány kladivem. I přesto si ale matně vzpomínal na to co se událo. Jak se skoro všichni lidé začali měnit u některých jen barva pleti u jiných však skoro celá stavba těla. Nikdo nechápal proč se tak děje jako kdyby samotný bůh seslal na všechny svou zlost. Ale proč? Vždyť mu chtěli jen vzdát hold tou největší stavbou světa.
Měla to být věž která se měla dotýkat hvězd. V ní se měli konat všechny bohoslužby, obřady, svatby ale i pohřby. Myslel si že je to pro jeho město čest když má stavba stát přímo v něm. To město se jmenovalo Remus a mělo původně stát na troskách města předků. Bylo rozděleno do několika čtvrtí. Každá z nich velká jako tři města dohromady. Lidé totiž chtěli žít všichni pohromadě a co nejblíže svým předkům. Všeho měli dost a tak neměli důvod žít odděleně. Existovali asi jen dvě další města, která byla stejně velká.
Stavba se ze začátku zvětšovala jen pomalu. Jak šel den za dnem přicházeli další a další lidé, kteří se o ní doslechli a chtěli se na ní také podílet. A tak patro za patrem stoupala věž výš a výš. Stavebním materiálem bylo železo a křišťál tak průzračný, že nebyl skoro vidět. Jméno neměla avšak všichni jí říkali Boží prst.
Tohoto počínání si všiml bůh. Záře, která vycházela z křišťálové věže ho totiž vzbudila. Nejprve byl dojat lidským snažením. Ale náhle se zhrozil vždyť brzy bude stavba tak vysoká, že lidé nebudou moci při jejím stavění dýchat a začnou se dusit. Bůh se rozplakal. Chtěli mu udělat radost a teď se ženou do záhuby. Musí je zachránit. Ale čím? ,,Možná kdyby si nerozuměli a ztratili společné rysy přestali by stavět.´´ Řekl nahlas. Jak řekl tak se stalo. Lidé se začali měnit. Místo společné řeči začal každý mluvit jinak. Vrchní stavbyvedoucí si pomyslel, že je bůh trestá za jejich smělost stvořit něco tak velkého.
Bůh se poškrábal na hlavě pustil si hudbu a znovu usnul. Jenže nepočítal s tím, že lidé se bojí toho co neznají. Bílí začali válčit proti černým, velcí začali utlačovat malé, hloupí záviděli chytrým.Tak začala válka, která trvá a nikdo neví kdy skončí.
Vstal, připevnil si meč k pasu a zasunul pistoli za opasek. Byl to jediný člověk, který ještě pamatoval bourání Božího prstu. Neznal svoje pravé rodiče lidé ho našli zabaleného v proutěném koši a dali mu jméno Mojžíš. ,,Bůh již spí moc dlouho.´´ Řekl. Je na čase aby ho někdo vzbudil a na světě znovu zavládl mír.
Nasedl na koně a vyjel do pouště. Jel dál a dál kolem benzínové pumpy, kterou už deset let nikdo nepoužil. Kolem nádraží do něhož už vlak nezavítal ještě déle. Válka lidi ničí a nejen lidi ale i všechno ostatní.
Kdesi v nekonečnu se probudil bůh a s pláčem znovu pohlédl na Zemi zpustošenou morem i atomovými bombami. Lidé v něj již dávno přestali věřit. Bude muset začít znova.
Na začátku bylo slovo. ,,Budiž světlo.´´ Tak Bůh začal znova.